THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Crossed Out, No Comment, Manpig, Capitalist Causalities, Man is the Bastard West Coast Power Violence. Lets fucking go! Kick Ass!“
Všetko sa to začalo skladbou „Hispanic Small Man Power“ od novátorov MAN IS THE BASTARD, združených okolo virtuózneho basgitaristu Erica Wooda. Práve táto pieseň totiž dala názov novému štýlu powerviolence, ktorý aj po vyše dvadsiatich rokoch zostáva mimo pozornosť širokej verejnosti poslucháčov a dobre „utajený“ si hovie v prašných kútoch undergroundu.
MAN IS THE BASTARD sa po čase pretransformovali do BASTARD NOISE, kapely, ktorá tomuto subžánru dodala nový rozmer. Pôvodne „len“ vedľajší projekt, kde si chceli páni Henry Barnes, W. T. Nelson a Eric Wood ukojiť svoje noiseové chúťky, je dnes regulárnou skupinou, ktorá udáva smer.
O dve generácie mladšia banda XBRAINIAX nazvala jednu zo svojich nahrávok „Disgrace To The Corpse Of Eric Wood“ a chcela tak svojsky vyjadriť náklonnosť k tejto modle. Svet je malý, obzvlášť tento.
Stavebný kameň zostáva spoločný – powerviolence. Obaja interpreti však na tento štýl nahliadajú z diametrálne odlišných perspektív, až sa núka povedať, že „A Culture Of Monsters“ a „Deprogrammed“ sú dva rozdielne extrémy toho istého štýlu.
XBRAINIAX na to idú z toho kratšieho konca, pekne „po starom“. Na svojom „Deprogrammed“ totiž zmiešali aspekty, ktoré powerviolence robia takým výstredným. Fast/math/hardcore, všadeprítomné zmeny tempa a príznačné stoptime pasáže. To všetko sa v tej najvyššej koncentrácii vystrieda za veľmi krátky čas.
Zúrivá introdukcia v podobe noise-punkovej „The True Religion Of Broken Necks“ je prvá a posledná skladba, pri ktorej budete mať aspoň minimálny prehľad o tom, čo sa to vlastne deje. S jej koncom totiž prichádza spúšť v podobe tridsiatich(!) bleskových výplachov.
Je dosť možné, že zo začiatku sa v tej chaotickej spleti riffov a zmien tempa budete strácať. A je veľmi pravdepodobné, že sa do tohto albumu nikdy nedokážete ponoriť. Každopádne, za pozornosť „Deprogrammed“ určite stojí. Už len kvôli tomu úsiliu splodiť tak neobyčajne sofistikovanú agresívnu hudobnú zmes.
Aby som nezabudol, album uzatvára skoro dvanásťminútová trýznivá a pomalá sludgeová skladba, ktorá pôsobí oproti zbytku albumu ako poriadny kontrast. Pozoruhodný záver.
Na druhej strane BASTARD NOISE priviedli žáner k bránam experimentu. Z pôvodného znenia u nich zostalo len pramálo a kapela sa snaží svoju produkciu posúvať smerom k väčšej progresivite. Na to, že BASTARD NOISE hrávajú v oklieštenej zostave v zložení bicie, hlukové efekty, basgitara a spev, znejú neuveriteľne pestro a rôznorodo.
Hudba plná elektronického lomozu a dunivého zvuku Woodovej basgitary sa valí nekompromisne vpred. Všadeprítomné ruchy, piskot a škrípanie vám budú poriadne napínať nervy. Kapela však nezostane len pri tomto samoúčelnom prejave. Na „A Culture Of Monsters“ sa nájdu aj úchvatné pasáže s mimožánrovými presahmi od komorného jazzu, cez ambient až niekam k experimentálnemu droneu a power electronics. To všetko je zahrané vynikajúcimi hudobníkmi na vysokej inštrumentálnej úrovni.
BASTARD NOISE a XBRAINIAX. Na záver by bolo zvláštne umelo prirovnávať takto odlišné kapely. Jedno však spoločné majú – odvahu uchopiť v podstate uniformný štýl a vtisnúť doň niečo nové, vlastné.
BASTARD NOISE – A Culture Of Monsters: 9/10
(Deep Six, 2010; www.bastardnoise.org)
XRAINIAX – Deprogrammed: 7/10
(To Live A Lie, 2010; www.myspace.com/xbrainiax)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.